Pláščěnice

Obřad trvá 1,5 až 2 hodiny.

Pohřební plátno v liturgii církve (Ilition, antimensis, pláštěnice aneb pláščenice) Následuje hymnus který se modlí kněží před přenášení velkých darů ze žertveniku na prestol:

Šlechetný Josef, s dřeva sňav přečisté tělo tvé,

plátnem čistým je ovinul a pokryv je věcmi vonnými, ve hrob nový je položil.<

(Z pravoslavné hymnografie)

Krátký historicko-liturgický exkurs do dějin používání tzv. „pláščěnice“ při liturgii

Turinské plátno v RKC je pozitiv vyobrazení „pláščěnice“ označuje v naší slovanské liturgické terminologii posvátný předmět, který bývá součástí vybavení skoro každého chrámu. Je to obraz mrtvého těla Kristova, sejmutého s kříže a připraveného k pohřbení, zhotovený na plátně. Dnes se pláštěnice používá při velkopátečních a velkosobotních obřadech a od Paschy leží skoro 40 dní na svatém prestolu. V širším slova smyslu se v církevní řeči nazývá pláštěnicí obecně pohřební plátno Kristovo (v nejširším smyslu jsou tímto pojmem označovány i ikony jiných svatých vyobrazených na plátně a liturgicky používané.) V Rusku se objevil obřad vynášení pláštěnice (tj. liturgické zpodobení pohřbu Ježíše Krista) ve 14. století spolu se zavedením jerusalemského typikonu. Řecký obyčej používání pláštěnice je daleko starší, ale říkalo se jí jinak a měla jinou podobu než moderní honosné pláščěnice.

Nazývána byla kdysi „aer“ - srovn. dosavadní používání liturgické pokrývky nazývané aer při každé liturgii pro pokrývání přinesených darů chleba a vína na prestole, čímž je symbolicky zobrazováno zavinutí zesnulého Kristova těla do plátna a jeho uložení do hrobu. Kněz při tom čte příslušnou modlitbu - tropar Velké soboty o „šlechetném Josefovi“, který se týká tohoto tématu. Pohřebnímu plátnu Kristovu je věnována liturgická pozornost od prastarých dob. Aer - tenkrát nazývaný ilitonem - je v symbolickém myšlení církve pohřebním plátnem a svatý prestol zobrazuje Kristův hrob. Tuto symboliku najdeme u nejstarších vykladatelů liturgie: Jana Postníka (+595), který o ilitonu tvrdí, že představuje pohřební plátno Kristovo, a dále u patriarchů Germana a Sofronia, i u sv. Simeona Soluňského (+1429). Na pláštěnici, kterou tenkrát představoval iliton, tak můžeme hledět jako na prastaré liturgické příslušenství oltáře - viz sv. Isidor Pilusiotský (první pol. 5. st.), jenž svědčí, že „čisté plátno rozprostírané pro přinášení svatých darů, je služba Josefa Arimatijského, a proto i my posvěcujeme chléb a víno na čistém plátnu“. Iliton byl plátnem bezprostředně se dotýkajícím svatých Darů (resp. nádob s nimi) a bez něj se nekonala svatá Eucharistie. Byla to první forma bohoslužebné pláštěnice s jednoznačným symbolickým významem pohřebního plátna, do něhož zavinuli Kristovo tělo Josef s Nikodémem.

K pojmu iliton. Říká se mu tak proto, že je uchováván složený; řecký pojem pochází od slova zabalit nebo skládat, ohýbat; navazuje na evangelijní zprávu o svinuté či složené roušce, kterou měl Kristus na hlavě - Jan 20,7; podobně i pohřební plátno bylo později zvykem ukládat složené, takže byla vidět jen hlava zobrazené postavy.

O tom, jak důležité místo v církevním myšlení mělo pohřební plátno při liturgii, svědčí slova Isidora Pilusiotského, který pevně hlásá, že právě tím, že „posvěcujeme předložené chléb a víno na plátně, představujícím pohřební plátno Kristovo, dostáváme (při přijímání) nepochybné Tělo Kristovo“ - a to kvůli „vzkříšení, které Josefem (v plátnu) pohřbený Spasitel Ježíš daroval“. Velký význam, který pohřebnímu plátnu přisuzuje dávná liturgie, je o to nápadnější, že v samotném textu evangelií je o plátnu jen nepatrná zmínka, jako by se v pašijových událostech jednalo o zcela nepodstatný detail. Ve vědomí prvotní církve však plátno zastávalo daleko výraznější místo - jednak proto, že bylo svědkem a relikviví vzkříšení Pána, a pak jistě i proto, že se na něm zachoval zázračný otisk - rukou nevytvořená ikona Pána.

Iliton je v průběhu církevní historie jednou z nejstabilnějších z bohoslužebných potřeb. Jeho význam se však v během doby posunuje. Simeon Soluňský už vidí v ilitonu nikoliv plátno, ale šátek, který měl dle Janova evangelia Kristus na hlavě. Staré bohoslužebné obřady ještě hovoří o používání ilitonu a o jeho rozložení (na prestolu) před konáním Eucharistie. V pozdějších vydáních však byl iliton nahrazen antiminsem, který časem svým významem částečně nahrazuje iliton a odsunuje jej na druhořadé místo (tj. na jakýsi obal na antimins). Pohřební plátno začal místo ilitonu představovat antimins, o čemž výmluvně svědčí i ikona zesnulého Krista, na antiminsu později zobrazovaná. (Krátce o antiminsu viz ve slovníčku pojmů.)

Spas nerukotvornyj - na ubruse Symbolický význam vztahující se k pohřbení Kristovu mají i další liturgické pokrývky, jimiž se svrchu přikrývají přinášené dary. Zmiňuje se o nich již Dionýsios Areopagita a později Maxim Vyznavač; dále Jan Postník a patriarcha German: přikrývka nad kalichem je obraz šátku, jímž byla pokryta Kristova hlava, pokrývka nad diskosem odpovídá plátnu, jímž pokryli Kristovo tělo; společná pokrývka představuje kámen, kterým byl uzavřen hrob. Vidíme na tom, že se v liturgii objevují už pláštěnice dvě. Vedle té dávné - ilitonu, na který se pokládal svatý Chléb, se pláštěnicí začíná nazývat pokrývka, kterou se Chléb svrchu přikrývá. Druhá verze později začíná převládat. V době Simeona Soluňského je v církevním liturgickém myšlení považována za pohřební plátno vrchní společná pokrývka nad svatých dary, kterou Simeon nazývá aer (označuje se za pohřební plátno, protože těsně obklopuje zemřelého a myrem pomazaného Ježíše).

Název aer (vzduch) je z předchozích dob a označuje druh tkaniny, z níž se tato liturgická pomůcka zhotovovala (jednalo se zvláště jemnou, velice lehkou a průsvitnou látku). Původní liturgické používání aeru možná souvisí se závěsem, který byl kdysi kolem prestolu (na rozích byly sloupky, nahoře spojené stříškou, tzv. kivorium) nebo před prestolem (to mělo odůvodnění zvláště v dobách, kdy ještě nebyl ikonostas v současné jeho velikosti). Pohybování aerem při recitaci Symbolu víru (symbolizující vanutí Ducha Svatého) možná vychází ze zvyku pohybovat na tomto místě liturgie závěsy kivoria.

Od dob sv. Simeona Soluňského, kdy v církevním myšlení převládlo pojetí aeru jakožto pohřebního plátna a obojí se spojuje do jednoho, začíná rychlý vývoj vnější podoby „aeru - pláštěnice“ v souladu s jeho bohoslužebným použitím a zároveň tím začíná historie a ikonografie „pláštěnice“ v našem slova smyslu. Některé dochované staré antiminsy ještě zachycují jiný proud liturgického myšlení a je na nich zobrazena Tajemná večeře a Kristus rozdávající apoštolům své Tělo a podávající svou Krev (vyskytovalo se ještě do konce 15. stol.). Mnohem častěji je však na dochovaných starých aerech zobrazeno snímání Krista s kříže a jeho pohřeb, což plně odpovídá motivům liturgické „pláštěnice“, čili vztahuje se k pohřebnímu plátnu, jak chápe symboliku aeru Simeon Soluňský. Tato ikonografie aeru také plně odpovídá jeho liturgickému způsobu používání - zahalení darů chleba a vína přinesených při velkém vchodu a položených na svatý prestol, jako bylo tělo Páně položeno do hrobu. To je přesně obsahem modlitby - troparu, který při tom kněz čte: „Šlechetný Josef, s dřeva sňav přečisté tělo tvé, pokryv je věcmi vonnými, plátnem čistým je ovinul, ve hrob nový je položil.“ Ještě než byl aer ikonograficky ozdoben velkopátečním výjevem, bylo možná na prestolu vedle aeru ještě jedno plátno se zobrazeným ležícím Kristem (o tom svědčí dávné zobrazení prestolů, např. na artosné panagii v Xiropotamu z 12. stol.; dle služebníku z r. 1665 biskup při svěcení chrámu po uložení ostatků sv. mučedníků do prestolu přikládá na ně namalované ukládání do hrobu). Je přirozené, že ukládání Krista do hrobu začali zobrazovat na aeru v souvislosti s tím, že měl význam pohřebního plátna. Aerů s takovým zobrazením se nám dochovalo mnoho.

Velký vchod, při němž se přinášejí na svatý prestol dary chleba a vína ke konání eucharistie, značí podle církevního výkladu Kristovu křížovou cestu, jeho nesení kříže na Golgotu, kde se obětoval za lidský hřích. Souvisejícím výkladem tohoto liturgického úkonu je znamení průvodu všech svatých a spravedlivých, kteří společně vcházejí do nebeské velesvatyně, jim neviditelně předcházejí cherubínské mocnosti, andělská vojska, beztělesné sobory a duchovní řády, které s voláním nesou ve slávě velikého Krále Krista, jenž přichází k tajemné oběti (průvod svatých je podle patr. Germana velice starým výkladem; tomu odpovídá bývalý zvyk na Východě nést při velkém vchodu ostatky svatých a cestou je pokládat na nemocné; dosavadním zvykem je však nést při velkém vchodu ostatky svatého při jeho kanonizaci; později se začaly na svátky významných svatých nosit jejich ikony zhotovené na plátně - čili pláštěnice svatého). Podle sv. Simeona Soluňského značí velký vchod druhý slavný příchod Páně s nebes.

Epitafos Proto se od dávna koná tento chrámový průvod s největší slavnostností, což bylo (a je) v plné míře možno uskutečnit jen v chrámech s mnohými duchovními a přisluhujícími (dlouhý průvod mnoha sloužících a přisluhujících při velkém vchodu je dodnes běžný v Řecku). Zachovala se nám vzpomínka od Antonia Novgorodce, jak se konal velký vchod v chrámu Boží Moudrosti v Konstantinopoli: „Dary pro Pána nese mnoho kněží a diákonů, bývá slyšet pláč a vidět dojetí u všeho kořícího se lidu … Jakmile vynesou zářící jerusalem a ripidy, ozvou se vzdechy a pláč lidí nad svými hříchy. Jaká mysl a jaká duše by si v tu chvíli nevzpomněla na Království nebeské a na nekonečný život?!“ Kromě různých liturgických pomůcek nesli také aery, které jsou někdy nazývány jako pláštěnice. Simeon Soluňský popsal slavnostní průvod slovy: „… Za svatými dary kráčejí ti, kteří nesou na hlavách posvátnou pokrývku, na které je zobrazen mrtvý obnažený Ježíš.“ I ruský služebník z r. 1665 popisuje velký vchod na liturgii sv. Basila: „… Nejprve jdou svíčníci … nejstarší kněz s kalichem … a čtyři kněží nesoucí pláštěnici…“ Tyto liturgické průvody se staly předlohou pro ikonografické zobrazení svaté liturgie čili „velké liturgie“, s níž se můžeme někdy setkat v kupolích dávných chrámů (např v chrámech na Athosu). Pozůstatek tohoto starého obyčeje nést při velkém vchodu „aer - pláštěnici“ vidíme v tom, že při každé liturgii nese dnes na levém rameni aer diákon (v Řecku je to ještě výstižnější - tam nese diákon či kněz aer rozprostřený na zádech, přivázaný tkanicemi kolem krku); při svěcení diákona na presbytera nese při velkém vchodu na hlavě velký aer, který si přidržuje oběma rukama za přední cípy (přesně jako na ikoně velkého vchodu z athonského monastýru Xiropotamu) (v řecké službě liturgie předem posvěcených Darů nese kněz aer rozprostřený na hlavě; viz obrázek zde. Řecká liturgická praxe tím zachovává překrásně výstižnou památku na starobylý zvyk nést pláštěnici v průvodu tzv. „velkého vchodu“.).

Nyní už chápeme, proč se na začátku tohoto krátkého historicko-liturgického pojednání píše, že pláštěnici se při jejím zavedení v Rusku říkalo aer (resp. „vozduch“). V následující době, kdy vlivem úpadku církevního a liturgického života ustal umělecký vývoj aeru-pláštěnice, začala se odvíjet nová etapa historie pláštěnice - v tom smyslu tohoto slova, jak je používáme jako liturgický terminus technicus dnes (tj. liturgický předmět zhotovený z plátna se zobrazeným mrtvým tělem Kristovým; při čemž tento předmět už není používán celoročně při každé liturgii, ale je vyhrazen jako součást liturgie církve jen pro několik dní v roce). Nejstarší svědectví o liturgickém obřadu pohřbu Spasitele (a pravděpodobně i o používání pláštěnice v tomto obřadu přibližně způsobem, jak to známe dnes z velkopátečních obřadů) je od konstantinopolského patriarchy Athanasia I. (1289–1293 a 1303–1311), který napsal císaři pozvání účastnit se pohřbívání Spasitele (pod tímto pojmem rozumějí liturgisté právě obřad, kdy se do oltáře přináší aer se zobrazeným ukládáním Spasitele do hrobu. Ideovým zdrojem velkopátečních a velkosobotních obřadů je zřejmě bohatá liturgická praxe jerusalemské církve.